Fredrik Backman

Backmana jsem si zamilovala od knihy Muž jménem Ove. Bylo v ní všechno, co jsem si od knihy přála - zajímavá zápletka, spletitý životní příběh hlavní postavy, vývoj ve vztazích, humor i zoufalství. U knihy jsem se smála i brečela. A samozřejmě jsem doufala, že všechny další už budou takové. Jenže v mých očích měl Backman sestupnout tendenci... Kniha Babička pozdravuje a omlouvá se se mi také líbila, jen na mě byla místy příliš abstraktní a snová a obsahovala trochu patosu (o Muž jménem Ove bych nikdy neřekla, že obsahuje patos!). Tady byla Britt-Marie byla ještě slabší, pořád dobrá, milá, laskavá, místy vtipná, ale prostě slabší a míra patosu narůstala. Kniha Co by můj syn měl vědět o světě se vymykala, protože nejde o příběh, ale vlastní postřehy, takže mezi ostatní tolik nezapadá. Na čem jsem s Backmanem skončila byl Medvědín. Strašně se v něm tlačilo na pilu, až mi to bylo odporné. "Budeš plakat, čtenáři, tady a tady se dojmeš! Teď budeš zděšen! A teď se směj, slyšíš, směj se!!" - to jsem četla mezi řádky. Knihu jsem dočetla se znechucením a do dalších už se nepouštím. Mám pocit, že s narůstající popularitou autora klesá kvalita jeho knih. Čím dál víc se přibližuje většinovému čtenáři a snaží se, aby všechno pochopil. Jenomže to já bohužel nejsem. Pro mě už Backman nepíše.