Macbeth

Asi nejmrazivější Shakespearovo drama a jedno z mých nejoblíbenějších. Nejvíce fascinující je v Macbethovi pojetí zla, které je velmi dobře vystiženo hned ve dvou rovinách. Jednak ve vývojové křivce – velké dobré věci, stejně jako velké věci zlé rostou z maličkostí. Pokušení k špatnosti se vždy rodí uvnitř hlavy. Jeho temné, zpočátku sotva slyšitelné našeptávání člověka pozvolně svazuje a nutí ho k obsedantním návratům k myšlenkám na činy, které pokud se myšlenky včas nezarazí, nakonec následují. A tak semínko zla může postupně vzklíčit v celý les zrůdností a nenávratných katastrof. Druhým fascinujícím filozofickým postřehem je klamavost zla, které za rouškou zmrzačených polopravd slibuje člověku tak dlouho veliké věci, až ho nakonec jeho vlastní posedlost po těchto "velikých věcech" dříve nebo později pozře za živa.

Krásná ukázka jak lidem stačí náznak budoucí moci a přesvědčení a morálka se najednou ohýbají podle jejich úmyslů. Z chrabrého hrdiny se o pár stránek jako lusknutím prstu stane vrah hojně podporovaný svou drahou lady. Možná věštba nějak zněla, ale prostředky, jakými jí šlo docílit jsou různé. Na druhou stranu, nestala by se věštba i pokud by si Macbeth zachoval svou morálku? Zajímavě zobrazený vnitřní rozpor a ozývající se výčitky svědomí.

Nadčasové dílo, aneb co dokáže z některých lidí udělat touha po moci, takový člověk nikdy nemá dost.

Chamtivost a chtivost v plné parádě - stačí vidět, co člověka čeká, a už si jde za svým, i kdyby to mělo jít přes mrtvoly. To přesně tady je. Zaslepenost v krystalické podobě, řekla bych. A zároveň se tu podle mne skvěle ukazuje vina, která člověka pomalu dobíhá a brnká na nervy. Svědomí bolí a vina tíží. Ale chtíč a touha je někdy asi holt silnější, jak ukazuje hlavní hrdina. A vybírá si daň nejvyšší.
I když jsou hry z pera Shakespearova, které mi jsou bližší, tady musím hodnotit vysoko, byť ne naplno. Co je na téhle hře skvělé, je to, jak je v něčem docela nadčasová (což je zrovna u Shakespearových her dost obvyklé). Tu touhu po moci lze pozorovat i v dnešní době. Tu dravost, ostré lokty, jak si někteří jdou nelítostně za svým. Otázka pak je, do jaké míry si kdo připouští vinu a jak moc člověka vina sžírá uvnitř. Myslím, že v případě Macbetha to v nějaké míře je vidět - více pak u jeho "spolupachatelky" manželky Lady Macbethové...
Je to docela mrazivé čtení o zločinu a trestu, dobru a zlu, temných touhách duše, vině, spalujícím šílenství... za sebe určitě mohu doporučit.